REPORTÁŽ: Zatrénovali jsme si se sledge hokejisty, pro které budeme prodávat 25. listopadu punč

Neznalému člověku se může zdát, že se sledge hokejisté po ledě jenom kloužou. Někdo si možná řekne, že to je pro hráče menší makačka než klasický hokej. Opak je pravdou. Borci z týmu SOHO Olomoučtí Kohouti si zaslouží velký obdiv. 

Už při usednutí do speciálních saní mi bylo jasné, že nepůjde o nic jednoduchého. Ještě před připásáním polovina z nás ze saní spadla. Po úspěšném zajištění jsem dostal do rukou dvě hokejky, které mají na jedné straně ocelové hroty a na straně druhé čepele. Za pomoci hokejek jsem se odrazil a snažil se rozjet. Asi po dvou metrech jsem se však převrátil na bok. Ostatní se mohli utlouct smíchem. Na ně však přišla řada zanedlouho. Mezi námi svištěli olomoučtí hokejisté a my jsme se překlápěli ze strany na stranu. Při prudší otočce jsme se opět váleli po zemi. Někdo se dokonce převrátil na záda, zůstal ležet a bezmocně mával rukama, podobně jako přetočená želva na svém krunýři.

Za chvíli jsme se naučili základy a dokázali ujet pár metrů bez pádu. Hlavní dík patří sledge hokejistům, kteří se nám poctivě věnovali a nenechali nás pouze bezmocně jezdit tam a zpět. Vyzkoušeli jsme si rovněž, jak těžké je přihrát druhému hráči a vystřelit na branku. Po našem plácaní do puku nám hokejisté ukázali opravdovou střelbu. "Hráči si musí často měnit helmy. Otřes mozku si při sledge hokeji přivodíte raz dva. Hlavy máme totiž v té nejnebezpečnější výšce," řekl s ledovým klidem olomoucký brankář Michal Černoch. Paráda, to mě velice uklidnilo. Navíc při nápadu zahrát si posledních dvacet minut zápas.

Vyčerpaný jsem už dojížděl ke střídačce s vědomím, že je trénink u konce, a přišel za mnou gólman Michal s tím, že si jdeme zahrát zápas. Opět jsem se připásal a vyčerpaně se docoural zpátky na led. "Kdo půjde do obrany chlapi?" zeptal se jeden z hráčů. "Eee, tak třeba já, ale moc se mi tam nechce," prohlásil jsem smutně a už bez pádu dojel k brance. "Nemají chrániče na nohy, tak opatrně!" zařval trenér z lavičky. Kam jsem se to dostal? Ptal jsem se sám sebe. Vždyť mi někdo dá bodyček a odletím na druhou stranu ledu.

Všechno ale nakonec dobře dopadlo. Hokejisti samozřejmě přihlíželi k tomu, že do nás nemohou zajíždět, jak jsou zvyklí, a snažili se nás co nejvíce zapojovat. Dokonce jsem si dal dva góly. Nemůžu se tím moc chlubit, protože by se gólman Michal v zápase tak jednoduše určitě nenechal překonat, ale kdo z vás dal dva góly na tréninku sledge hokeje? Hmm? Aha!

Když jsem už poměrně slušně ovládal sledge hokejové saně, hráči se rozhodli, že nám na chvíli ukážou, v jakém tempu hrají zápasy. To už byla ovšem jiná divočina. Dávali si bodyčky, obírali se o puk, lítali po ledě a já dělal, že bráním pásmo. Jezdil jsem sem a tam a byl na sebe pyšný, když jsem udělal rychlejší otočku. "Konec!" rozlehlo se po zimním stadionu. Uf, tak jsem to zvládl. A dokonce bez úhony. Žádny otřes mozku a ani jsem se nenapíchl na hokejku. Zato mě další dva dny bolelo celé tělo. Člověk u sledge hokeje totiž používá nejenom ruce. 

Zastavte se v sobotu 25. listopadu u stánku Dobrého místa pro život. Společně s restaurací Konvikt budeme po celý den prodávat dobročinný punč. Výtěžek poputuje právě olomouckým sledge hokejistům z týmu SOHO Olomoučtí Kohouti. Zaměstnanci Konviktu se postarají o malé občerstvení v podobě různých chuťovek. Naplníte břicho, zahřejete se a navíc budete mít dobrý pocit, že jste někomu pomohli. Očekáváme vás v sobotu na Horním náměstí!