Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Brněnská Drbna

Plaví se na Antarktidu. Těším se ale na to, až procestuji Česko, říká mořeplavec Michal Kalman

čtvrtek, 27. října 2016, 18:00

Těžko hledat člověka, který toho za poměrně malou část života stihl tolik. Michal Kalman, mimochodem dnes i vysokoškolský učitel, v prvním ročníku vysoké školy odletěl do Ameriky a tam započal svůj cestovatelský život, který ho nakonec zavál na palubu plachetnice. Před sedmi lety založil společnost, která lidem nabízí právě plavbu na historických lodích.

Táhlo vás to k vodě a moři už odmala?
Ne vůbec. Bylo to tak, že gymnáziu jsem vyrazil stopem do světa, protože jsem zjistil, že si můžu v zahraničí, například v Německu nebo Švýcarsku, kde jsem natíral okna, vydělat více než u nás. Pak v prváku na výšce jsem odletěl do Ameriky a na tamější několikaměsíční stáži jsem potkal pár lidí z Afriky. Díky tomu jsem následně vyrazil právě do Afriky, nejprve do Botswany. Na tomto kontinentu jsem pak strávil jedenáct měsíců v kuse. Byl jsem také v Namibii, Zimbabwe, Mosambiku, Svazijsku a Lesothu, ale úplně nejvíce času jsem byl v jihoafrickém Kapském městě v přístavu. Tam byly nejčastěji nákladní lodě, ale jednoho dne tam připlula obrovská plachetnice a řekl jsem si, že další životní krok bude se na takovou plachetnici dostat.

Jak to tedy pokračovalo?
Na tuto konkrétní plachetnici jsem se nedostal, nicméně v roce 2003 nebo 2004 jsem sedl k počítači, napsal jsem několik emailu, hlavně do Holandska. Zjistil jsem, že takových plachetnic je čtyřicet nebo padesát po celém světě, z nichž většina má majitele právě z Holandska. Tak jsem jim poslal svoje CV, ale většina z nich mě poslala do háje. Některé maily se mi vůbec nevrátily, ale jeden jo a stálo v něm, abych přijel. Letěl jsem tak z Kapského města do Amsterdamu, tam mě uvítal majitel plachetnice, posadil mě na ní a další tři týdny jsem byl na plachetnici úplně sám, protože on potřeboval někam odjet. Následně jsem tam byl asi devět měsíců v kuse a plavil jsem se kolem Holandska, Dánska, Liparských ostrovů.

V tomto období jste tedy asi v České republice moc času nepobyl. Jak dlouho jste celkově byl za svůj život mimo Českou republiku?
Když to nasčítám, tak asi šest nebo sedm let. Možná více. Bylo to vždy v Africe třeba čtyři měsíce pak sedm nebo osm měsíců v Holandsku, pak také nějaký čas ve Velké Británii.

Událostem 11. září jsem dlouho nemohl uvěřit

Vaše cesta do Ameriky byla první takového typu, u které jste si řekl: „Jo, vyrazil jsem do světa.“?
Ono to postupně graduje. Já jsem studoval gymnázium ve Frýdlantu nad Ostravicí, a když z Frýdlantu vyrazíte do Olomouce, tak je to velká cesta. Poté jsem vyrazil do Prahy a byla to také velká cesta, a také jsem si myslel, že v té době je největší. Když jsem pak jel stopem do Německé, tak to byl ještě větší odvaz. Potom jsem skočil do letadla a přistál v Americe, a to je pravda, že rázem jste odříznutí. Nehledě na to, že já jsem studoval francouzštinu, takže jsem anglicky tolik neuměl, naučil jsem se pouze pár lekcí, když jsem letěl právě do Spojených států. Navíc jsem se měl učit tenis. V té době tam byl populární Ivan Lendl, takže kdokoliv z České republiky byl tenisová špička.

Uměl jste tenis předtím?
Neuměl jsem ho vůbec. Ale po nějakých třech nebo čtyřech měsících jsem se naučil mluvit anglicky i tenis (úsměv).

Co se vám z doby, kterou jste strávil v Americe, vybaví nejvíce?
Je to ta věc, že jsem tam byl v roce 2001. Domů jsem se vracel 5. září... Navíc jsem měl pracovat pro jednu z bank, která měla sídlo právě ve World Trade Center. Pár kolegů tam pracovalo a zůstalo tam. Když jsem se z USA vrátil, tak jsem byl u mého bratra a viděl jsem v televizi, jak ty dvě budovy padly k zemi. Já jsem tomu nevěřil. To byl asi nejsilnější zážitek, byť už jsem byl v České republice. Mám ještě takovou fotku, kdy jsem stál pod dvojčaty a nad nimi je v pozadí letadlo, které je na fotce centimetr od budovy, takže jsem na to pak opravdu koukal. Myslel jsem si, že celé to neštěstí je nějaký film.

Když jste v Africe bílý, máte manažerskou pozici

V jednom rozhovoru jste řekl, že je dobrá zkušenost vyzkoušet si cestovat sám, protože se musíte spolehnout jen sám na sebe. Není ale přece jenom lepší mít vedle sebe parťáka?
Oboje má své výhody. Když jdete na přednášku, tak někdo vám řekne, že to stálo za nic a někdo pak zase tvrdí, že to bylo super. Vždy se vám 80 % nehodí, ale těch 20 % jo a pracujete s nimi. Je to o životním postoji. Musím říct, že teď jsem rád, že jsem cestoval sám, i když třeba Afrika byla opravdu náročná.

V čem nejvíce?
Zezačátku jsem byl v oblasti, kde situace mezi černými a bílými nebyla vůbec dobrá. Opravdu jsem se necítil komfortně a chtěl jsem jet zpátky. Hned jsem si chtěl přebukovat letenky a vykašlat se na to, ale pak jsem si řekl, že to vydržím. Právě v tomto ohledu, kdybych tam měl parťáka, tak by to bylo asi lepší, ale na druhou stranu mě to posílilo. Ale zase kdyby vám parťák řekl, že se na to vykašleme, tak bych se nechal zřejmě přemluvit.

Jaké nejsilnější zážitky si zase vybavíte z Afriky?
Když jste v Africe bílý, tak okamžitě pracujete na manažerské pozici. Tam běloši nepracují například jako zemědělci, nebo někde vzadu v restauraci. A když jste v té restauraci, tak se jen bavíte s lidmi, případně přijímáte objednávky. Veškeré sklízení, mytí nádobí a podobně dělají černoši. Když jste v hotelu, tak pod sebou máte klidně deset nebo patnáct černochů. Prostě ty hodnoty si úplně přenastavíte. Já jsem poměrně dlouho přemýšlel, jak ten vztah mezi bělochy a černochy může být tak negativní.

Měl jste z toho špatný pocit?
Samozřejmě měl. Černoši to vycítili, protože když jsme jednou s nimi jeli autem, tak jsem seděl vepředu, černoši vzadu, a když jsme se vraceli, tak jsem jednomu z nich nabídl, ať si sedne místo mě. On vůbec nechápal, jak mu to může běloch nabídnout. Takovými kroky jsem si k nim vytvořil pěkný vztah. Možná až moc, protože toho začali zneužívat.

Jakým způsobem?
Když jsem začal šéfovat v jednom hostelu v Kapském městě, tak jednou v baru jsem viděl, že jedna z černošek, která tam uklízela, nesla velmi křečovitě kýbl. Tak jsem jí zastavil a něco v jejím kyblíku cinklo. Byla to piva, která chtěla ukradnout. Dostala okamžitý vyhazov, což může někomu připadat, že je kvůli levnému pivu zbytečně moc, navíc víte, že ta žena má pět dětí a osud její rodiny závisí právě na jejím příjmu. Musíte se to ale naučit, protože by potom mohli vyhodit vás. Zanedlouho po tomto incidentu uklízela další žena v kuchyni a najednou zkolabovala. Jak spadla, tak jí trochu vyjela sukně a noze měla přivázanou metr dlouhou rybu. Byla teplota čtyřicet stupňů, tělo se potřebuje chladit a ona měla na noze ledovou rybu. To je velká zátěž pro srdce, které neví, jestli tělo ochlazovat nebo zahřívat nohu a tak kvůli tomu zkolabovala. Celá Afrika byla velká škola do života.

Když jste říkal, kolik zemí jste v Africe procestoval, tak naučil jste se i nějaké místní jazyky?
Například Jihoafrická republika má myslím dvanáct oficiálních jazyků a dalších více jak čtyřicet, které se běžně používají. Nejvíce se používá angličtina a ještě více afrikánština, která se podobá holandštině. Odbočím, ale to, co tam dříve prováděli Angličané s Holanďany… První koncentrační tábory, první plynování, byla to hrozná zvěrstva. Zpět k tématu, ta afrikánština se mi poměrně dost hodila, protože když jsem pak jel do Holandska, tak jsem zjistil, že za ten rok v Africe jsem toho dost naposlouchal a mohl jsem to využít.

Crazy Čech, který nechtěl za práci peníze

V Nizozemsku jste se pak právě poprvé dostal na plachetnici. Jak to pak probíhalo například s tím, abyste mohl takovou loď sám ovládat? Co to vše obnáší?
Do Holandska jsem přiletěl v lednu. Napřed si mě Holanďané trochu otestovali, jak se se chovám. Já tam samozřejmě nechtěl jen sedět, tak jsem se ptal, s čím mohu pomoci. Tak jsem začal na lodi natírat, lakoval jsem okna, podlahy a pomáhal jsem, jak se dalo. Oni se mě ptali, jaké jsou mé požadavky, a já odpovídal, že žádné. Jen jsem tam chtěl být jako pomocná ruka, mít ubytování a něco málo k jídlu, což jim připadalo zvláštní. Potom jsem se jich ptal, co mám udělat proto, abych se s nimi mohl plavit na nějaké pozici. Tak mi řekli, abych si udělal teoretické zkoušky jako je teorie plachtění, základy navigace, nouzové stavy a na konci března jsme poprvé vypluli. Když se nastartovaly motory, tak jsem si říkal „jo to je síla“. Následně jsem pozoroval, co vše se na lodi děje. Když chcete někde začít pracovat, tak buď čekáte, že vás to někdo naučí, nebo se sám budete aktivně zajímat a pozorujete, co dělá tamten a co tenhle. Pak jsme poprvé natáhli plachty a to bylo něco neuvěřitelného.

Kdy jste se dostal přímo ke kormidlu? A jaký to byl pocit?
Téměř hned, protože to bylo při první vyjížďce. Já jsem byl pak už skoro přesvědčený, že to krásné, dřevěné a velké kormidlo je nepravé a že se to ovládá nějakým joystickem. Ale není to tak, protože ta plachetnice se opravdu ovládá přes kormidlo. Navíc ta loď má přes 250 tun, takže když točíte kormidlem, tak se nic neděje, chvilku to trvá, než plachetnice zareaguje. Také musíte počítat s tím, že nemá brzdu, takže to není jako v autě a loď se tak pořád pohybuje. Je to celkově velmi hezký pocit, hlavně pak, když se natáhnou plachty. Ta plachetnice je pak v očích každého asi třikrát větší.

Jak pokračovala vaše cesta s plachetnicí?
Udělal jsem si zkoušky a bylo to tak, že jsem si postupně budoval pozici až na prvního důstojníka. Ti ostatní, co tam měli původně jet pracovat, tak nemuseli, protože jsem to de facto zvládl všechno za ně. Takže byl kapitán, já a pod námi dalších pětadvacet lidí, což byli vlastně klienti. Jim jsme museli vysvětlovat, co a jak mají na palubě dělat, protože ti klienti jsou zároveň členové posádky. Mým úkolem bylo zorganizovat právě ty klienty, kteří se samozřejmě chtěli aktivně zapojit do plachtění. Tímto způsobem jsem se pak dlouho plavil hlavně právě v Holandsku a potom například kolem Sicílie. Pak mi třeba i zavolali, že by mě potřebovali na měsíc, protože měli doporučení, že jsem ten crazy Čech, který přiletí kamkoliv, protože je to pro mě zajímavé.

Dostával jste už v této fázi za práci na lodi nějaké finanční odměny?
Říkali mi, že si za tu pozici prvního důstojníka vydělám 800 euro měsíčně jako kapesné. Já jsem odmítal, protože jsem říkal, že se rád plavím. Ano, byla to makačka, ale i velká odpovědnost, stejně jsem ty peníze ale nechtěl.

Jak dlouho jste dokázal takto odmítat?
Po celou dobu, co jsem vykonával tu pozici prvního důstojníka. Když jsem pak po osmi měsících odjížděl, tak mi dali obálku a v tom obrovský balík peněz. Řekli mi, že jsem tady seriózně makal, že si těch 4000 euro zasloužím a že si to nemůžou nechat, protože by se necítili dobře. To už jsem přijal, nějak mi to vysvětlili, a byl jsem pak i samozřejmě rád, že mám tolik peněz, plus nezpeněžitelné velikánské množství pracovních zkušeností a zážitků.

Z čeho může mít na moři člověk největší strach?
Drtivá většina našich plaveb je kolem Holandska a Dánska, což jsou místa, kde stabilně fouká. Na rozdíl od Španělska, kde nefouká a když přijde vítr, tak je tak silný, že se v něm nedá plavit. Takže kromě větru se v těchto destinacích plavím i proto, že ty přístavy jsou skvěle vybavené a nehrozí vám tam nějaké zásadní nebezpečí. Největší nebezpečí je asi ve vaší hlavě, že si myslíte, že vám bude špatně a to téměř nikomu není. Ale když se podíváme na extrémnější plavby, například na Antarktidu, tak to jsou úplně jiné parametry.

V čem nejvíce?
Musíte se spolehnout sami na sebe, protože vám nikdo nepřijede pomoct. Tam už krizové situace mohou nastat. Ale je to také zase o tom, co máte v hlavě. Když se vás šéf argentinské armády ptá, proč plujeme na Antarktidu, řekne, že jsou to nejnebezpečnější vody vůbec na světě, a když se vám něco stane, tak si musíte uvědomit, že nejste uprostřed Evropské unie, kde vás může někdo hned zachránit. Také můžete vypadnout z vody. Kdybyste vypadli u Mysu Horn, tak má voda teplotu ještě 6°C , ale níže pak už má voda klidně i o sedm stupňů méně. Tam když vypadnete, tak je to konec. Občas prostě takové myšlenky naskočí, ale nějak vám to tak ani jinak nepřijde, že jste uprostřed ničeho.

Na lodi pracujete čtyři hodiny, pak jste osm dalších v kómatu

Vy už jste trochu nakousl problémy na moři s nevolností. Takové potíže jste asi sám neměl, že?
Naopak měl a poměrně dost. Právě na té Antarktidě. Myslel jsem si, že to bude v pohodě, nikdy jsem předtím nic podobného nezažil, ale tam když nefouká, tak vlny mají dva tři metry, když trochu foukne, tak mohou mít klidně i deset metrů. To s vaším tělem pak udělá takovou hitparádu, že se nemáte kde skrýt a vaše rovnovážné ústrojí je neustále narušováno, a je vám opravdu nevolno. Navíc na Antarktidě vám může být nevolno i ze světla, protože tak, jak je teď tady přes den, tak tam je taková v uvozovkách tma v jednu v noci a můžete si klidně číst noviny. Takže si neodpočinete ani mentálně.

Jak vám utíká na moři čas, protože taková cesta na Antarktidu asi zabere hodně dní?
Na lodi jsme rozdělení do třech skupin zhruba po dvanácti lidech, které se střídají po čtyřech hodinách, čili čtyři hodiny pracujete a osm odpočíváte. Mít hlídku znamená držet kormidlo, někdo vypočítává kurz, další lidé natahují plachty, jiní pomáhají s úklidem nebo v kuchyni, takže si rozdělíte veškeré úkoly, které na té lodi jsou. Většinou po patnácti nebo dvaceti minutách se v těchto funkcích měníte, protože ono držet kormidlo půl hodiny, ještě když fouká vítr, je opravdu náročné. Navíc u kormidla bývá nejnevolněji, protože neustále sledujete střelku, takže to je jako byste v autě četli noviny. Paradoxně když lezete do stěžňů, tak vám vystřelí adrenalin a je vám dobře. Pořád je tedy co dělat a ty čtyři hodiny práce vám utečou.

A těch dalších osm hodin?
Většinou něco zhltnete a téměř těch osm hodin spíte. Svléknete ze sebe všechny ty čtyři vrstvy oblečení, hodíte je vedle postele a spíte. Jste jakoby v kómatu a po osmi hodinách vás probudí a jdete znovu. Ještě abych se ale vrátil k předchozí otázce, tak celkově ten čas utíká velmi pomalu. Dvacet hodin na otevřeném moři vám přijde, jakože jste tam už týden. Už se těšíte, až ta loď doplave k nějakému ostrovu a uvidíte pevninu. Jednou jsem šel natěšeně za kapitánem, že jsem dalekohledem viděl pevninu, ale on mi řekl, že to je jen třicetikilometrová kra.

Kolik dní celá cesta trvá?
Většinou to trvá pětadvacet dní a pak se jezdí ještě delší padesátidenní trasa, která končí v Kapském městě. A to je ta loď, kterou jsem před lety viděl v přístavu, a která mě přivedla k plachetnicím. Tímto způsobem se uzavřel můj životní kruh.

Se zodpovědností se učíte pracovat

V roce 2009 jste založil společnost NaPlachetnici, se kterou právě tyto cesty na Antarktidu a do mnohých jiných destinací podnikáte. Jaké byly okolnosti vzniku, firmu jste zakládal jen vy, nebo nějaký širší okruh lidí z vašeho okolí?
Je to jako s cestováním. Všichni mají velké řeči typu „vyrazíme do Afriky“ nebo „poletíme tam“ a ve finále jedete sám. A s tou společností to bylo něco podobného. Když pak vidíte, kolik se toho musí udělat, rozdělit si role, přebrání zodpovědnosti, tak nakonec jsem to založil úplně sám, ale s velkou podporou naší centrální organizace Frisian Sailing Company. To je společnost, která má kolem třiceti plachetnic a já mám v té společnosti nějaký díl, takže mi postupně dali taková zajímavá privilegia.

Co máte za plány se společností do budoucna?
Teď plánuji být více v České republice (úsměv). Protože jsem založil rodinu, mám čtyřletou dceru a před měsícem se mi narodil syn, takže se musím více stáhnout domů. Budu se možná snažit více propagovat plavby na plachetnici a celkově i námořní trénink. Plavení má totiž svá specifika a ta týmovost je potřeba více než jinde. Takto se dá potom s tím pěkně hrát v oblasti vzdělávacích aktivit, firemních akcí nebo práce s mladými lidmi. Jinak jsem rád, že už jsme se usadili, protože zde bylo spoustu podobných projektů, které ale dopadly špatně. Navíc máme mnoho zahraničních partnerů a zkušenosti za sebou. Já sám mám i externí zdroje, abych mohl podpořit šikovné studenty, aby okusili jaké je to se plavit.

Co váš volný čas, máte vůbec nějaký? Protože cestujete, učíte na vysoké škole, podnikáte a v neposlední řadě se staráte o rodinu.
Je to zajímavé. Dost lidí si říká: „Ty jo, to je zajímavé, ty si jezdíš na těch plachetnicích, to je skvělá dovolená.“ To ale jako volný čas neberu. Hlavně v začátcích jsem byl hodně nervózní. Sto lidí v jednu chvíli na třech plachetnicích po světě. Já jsem to zorganizoval, vymyslel, takže cokoliv se stane, tak jde za mnou. Nejlepší zpráva byla, že loď připlula zpět do přístavu. Priorita číslo jedna je, že se nikomu nic nestalo, priorita číslo dvě – všichni jsou spokojení a až pak se hledí na zisk.

Ta zodpovědnost je asi opravdu velká…
Člověk se učí se zodpovědností pracovat. Poslal jsem například studenty na plavbu přes Atlantik. Nebo třeba tady v Olomouci známého Šimona Pelikána jsem poslal na plavbu z Brazílie do Kapského města. Když sednul do letadla, tak jsem začal cítit nervozitu, protože i když je všechno nachystané, tak se může stát cokoliv. Během jeho samotné plavby jsem byl nervózní, protože jsem cítil, jak okolo mě krouží dravci, kteří čekají, až se něco stane. Úspěch se prostě neodpouští. Často si říkám, proč do těch aktivit jdu, proč raději nesedím doma u televize, ale časem si na to zvyknete.

Na konci těch nervózních dnů ale asi musíte mít radost z radosti lidí, kteří absolvují cestu. To vás motivuje, je to tak?
Je to pravda. Ti lidé vás potom zpětnou vazbou dobijí pozitivní energií, takže na konci sezóny jsem spokojený. Musím zaklepat, že se nám zatím nic nestalo.

S tím, co jste všechno procestoval, byste mohl pořádat besedy po celé České republice, pokud už tak neděláte. Máte něco takového v plánu?
Besedy už dělám. Snažím se jednou měsíčně objíždět domovy důchodců. Nepovídám tam ale o mých aktivitách, ale zazní tam to, jak se krásně máme u nás v České republice, v jakém blahobytu žijeme a jak motivovat lidi k tomu, aby u nás byli spokojení. Máme perfektní vzdělávací síť, zdravotní infrastrukturu a tak dále.

Takže spíše zužitkujete to, co jste viděl například v chudé Africe a porovnáváte to s tím, jak je to u nás?
Přesně tak. My jsme takový národ stěžovatelů, ale na druhou stranu to není tak hrozné. Tak trochu cítím, že je teď na mě, abych to šířil, a proto se snažím ty domovy důchodců objíždět. Nějakou sérii povídání o cestách ale neplánuji. Někdo se ale občas ozve, že chce napsat nějaký článek nebo udělat rozhovor v rádiu nebo televizi.

Olomouc je nejlepší místo pro žití

Když cestujete po světě a vracíte se sem do Olomouce, tak vracíte se rád?
Česká republika je špičková. Když to porovnám právě s Afrikou, tak se sem vracím vždy rád. Jsou tu krásná městečka, krásná příroda i ti lidé jsou pracovití. A v rámci naší republiky je Olomouc nejlepší místo na žití.

Co se vám zde líbí nejvíce?
Je to krásné historické studentské městečko s fajn lidmi, a zatím tady ani nejsou davy turistů. Je pěkné, kolik je tu pěkných malých hospůdek, které žijí jen přes semestr. Dobrá je také dopravní dostupnost. Jediná věc, která tu chybí je letiště. Když pořádám mezinárodní workshop a máme zahraničního hosta, tak se mu tu moc líbí, ale už se sem nevrátí, protože musí cestovat ještě z Prahy a zase zpět.

Poslední otázka. Máte místo kam byste se chtěl ještě podívat?
Mám. A to Českou republiku. Moje cestování mělo vždy stejný formát. Vždycky jsem šel na letiště jen s baťůžkem, nepotřeboval jsem vůbec nic. Ani jsem pořádně s sebou nebral foťák. Jednou jsem třeba potřeboval zresetovat, tak jsem zašel do cestovky a chtěl jsem do Jihovýchodní Asie. Zeptali se kam, já jsem řekl, že je mi to jedno, jen něco nejlevnějšího a chci letět za pět týdnů, tak mi nabídli Singapur a já to vzal. Tričko si tam koupíte za dolar, kraťasy taky, pak levné jednoduché botky. Já jsem tedy vždycky cestoval hodně nalehko, žádné velké batohy. Takže jsem nikdy neprocestoval Českou republiku a moc se na to těším. Chci navštívit hrady a zámky, vyzkoušet si sjet nějaké řeky, případně podívat se do Rakouska, Slovenska, kam se moc těším.

Čtěte více:

Napsal Tomáš Macák | Foto archiv Michala Kalmana

Kam dál?

Chtěl jsem podnik, který si lidé zapamatují. Myslím, že se mi to povedlo, říká Michal Čubrda, majitel Restaurantu JízdárnaChtěl jsem podnik, který si lidé zapamatují. Myslím, že se mi to povedlo, říká Michal Čubrda, majitel Restaurantu Jízdárna

Chtěl jsem podnik, který si lidé zapamatují. Myslím, že se mi to povedlo, říká Michal Čubrda, majitel Restaurantu Jízdárna

pátek, 21. října 2016, 15:33Restaurant Jízdárna založil Michal Čubrda před čtyřmi lety. Místo se nachází u nejmodernějšího...

ROZHOVOR: Geox boty dýchají. Rychle si na to zvyknete, říká Petra MoudráROZHOVOR: Geox boty dýchají. Rychle si na to zvyknete, říká Petra Moudrá

ROZHOVOR: Geox boty dýchají. Rychle si na to zvyknete, říká Petra Moudrá

pondělí, 17. října 2016, 14:42Osmatřicetiletá Petra Moudrá, maminka prvňáčka, vlastní obchod s obuví Geox v Galerii Šantovka v...

Lumír Kantor před druhým kolem senátních voleb: Bez lidí kolem mě bych to nezvládlLumír Kantor před druhým kolem senátních voleb: Bez lidí kolem mě bych to nezvládl

Lumír Kantor před druhým kolem senátních voleb: Bez lidí kolem mě bych to nezvládl

čtvrtek, 13. října 2016, 15:59Už jen necelých čtyřiadvacet hodin zbývá do otevření volebních uren a začátku druhého kola...

O čem píše Drbna.cz

Koncertovat akusticky je úplně jiný level, říká frontman kapely No Name Igor TimkoKoncertovat akusticky je úplně jiný level, říká frontman kapely No Name Igor Timko

Koncertovat akusticky je úplně jiný level, říká frontman kapely No Name Igor Timko

Dnes, 07:45Slovenská kapela No Name je opět na cestách. V rámci svého Dermacol No Name Acoustic tour 2019...

Jan Ciglbauer: Čeští vojáci ve světové válce zažili mnoho hrůz a utrpení, ale vykonali také spoustu hrdinstvíJan Ciglbauer: Čeští vojáci ve světové válce zažili mnoho hrůz a utrpení, ale vykonali také spoustu hrdinství

Jan Ciglbauer: Čeští vojáci ve světové válce zažili mnoho hrůz a utrpení, ale vykonali také spoustu hrdinství

Dnes, 07:37Český voják ve službách rakousko-uherské armády… Řada lidí si okamžitě představí slavného Švejka,...

Za požár Severochemy může podle policie zaměstnanec. Chtěl si odčerpat chemikálii, hrozí mu osm letZa požár Severochemy může podle policie zaměstnanec. Chtěl si odčerpat chemikálii, hrozí mu osm let

Za požár Severochemy může podle policie zaměstnanec. Chtěl si odčerpat chemikálii, hrozí mu osm let

Dnes, 07:33Policie zahájila trestní stíhání muže, který podle jejích závěrů zavinil rozsáhlý požár liberecké...

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o