Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Brněnská Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...

sobota, 30. června 2018, 20:00

„Mamamama...“ říká Vincent lezoucí proti mně dožadující se mojí náruče. „Ty jsi zlatíčko, ty víš jak si vymazat všechny ty minusy za probdělé noci, vid?“ beru ho k sobě a vzpomenu si na kamarádky, které mi vyprávěly, jak se jim děťátko za každodenní obětavou péči odvděčilo prvním slovem „táta“. Ale ani u nás na sebe slovo táta nenechá dlouho čekat a stane se jeho denním chlebem.

„Mamamama...“ od něj od té doby slyším jen, když něco potřebuje (rozuměj přebalit, pochovat, uspat nebo kozičku), takže je mi jasné, že moc dobře věděl, co to znamená a chtěl si mě tak získat, abych mu odpustila své kruhy pod očima. Takže to URČITĚ nebyla žádná náhoda!

Osmý měsíc jeho věku je opět ve znamení velkých pokroků. Nejen, že se jeho slovní zásoba rozrůstá o více slabik, ale co se týče motoriky, už výhradně jen leze a neplazí se a pomaličku přisedává. Stoupá si tam, kde se může přitáhnout rukama, a to nejradši třeba u květináčů, aby ochutnal hlínu. „Vincíku, ne ne ne, to je kytičky, to jí tam musíš nechat, jinak nebude mít co papat,“ zkouším taktiku vysvětlování. Jenže „ne ne ne“ se mu tak líbí, že sotva to vyslovím, šibalsky se na mě usměje a provokativně pustí hlínu z ručičky na zem. „Vincente, ty ty ty,“ (opět důvod ke smíchu) „to se nedělá.“ Rozběhnu se za ním a on bleskurychle mizí za rohem, protože to považuje za hru. A takhle se se mnou dokáže po bytě nahánět donekonečna a je to hrozná sranda. „Jsem zvědavá, kdy ho ty květináče (a zásuvky a kabely a televize a vůbec všechno, co by neměl) přestanou bavit,“ říkám spíš řečnicky Mírovi a je mi jasné, že to nějakou dobu potrvá. Rozhodně nehodlám všechno uklízet, dokud nevyroste. Čekám, že ho to brzy omrzí.

„Tak pozítří odlétáme,“ blikne na mě smska od mamky. Budou čtrnáct dní pryč a mě napadne super plán. „Co kdybych jela tak na týden k našim? Vinca si zas pohraje s Theuškou, něco se naučí, budeme venčit Rona, zavařovat okurky...“ „To je skvelý nápad, aj tak idem do Olomouca na služobku, takže by ste tu ostali sami.“ „No tak paráda, tak já k našim dojedu vlakem a ty pak přijedeš na víkend, stejně to máš po cestě.“ Všechno to hezky zapadá a já už přemýšlím, jak nás sbalím a dopravím na vlakáč.

Už se na tu cestu těším, zase nová zkušenost. Zase další poprvé. Pro jistotu nám rezervuji místa v kupé v první třídě, abychom měli jistotu, že tam budeme s Vinculou sami. Když to rezervuji předem, není to o moc dražší a já jsem klidnější, že případně nebudeme nikoho obtěžovat.

Den D nastává, a já se přesouvám na městskou s napěchovaným cestovním kufrem, batohem na zádech (musela jsem si vzít foťák a taky notebook, abych konečně dokončila svoji knihu o Mexiku) a Vincentem v šátku. Jsem jak vánoční stromeček, ale Vincent mi krásně vyrovnává váhu batohu a kufr je na kolečkách, tak se mi jde snadno. Mám „štěstí“, jede trolejbus, který není nízkopodlažní. Ještě že mám z Vincenta namakané bicáky, takže mi kufr do těch třech schodů nedělá zas tak velké problémy. Totéž mě čeká při nástupu do vlaku (tam se trošku peru s úzkými dveřmi, ale už sedíme a šineme si to mašinkou huhuhuuu). „Snad nebude výluka,“ říkám si jen pro formu, ale podle systému, který jsem zkontrolovala, by nás nemělo nic nemilého čekat.

Téměř tříhodinovou cestu zvládáme vcelku bez problému. Šátek házím na podlahu, aby se po něm Vinca mohl v klidu válet, a když už toho má dost, uspím ho prsíčkem (jak jinak). Vydrží na té křivé sedačce spát přes hodinu. Poslední hodinku se ho pak snažím zabavit kdečím a ani se nekoná žádný hysterický pláč jako v autě. Spokojeně dojíždíme do cíle, kde už nás čeká Martina s Thejkou.

Z týdne se stává 14 dní. Nějak nám došlo, že by nemělo smysl se vracet domů a za týden jet zase zpět na rodinnou oslavu, a tak se z nás skoro stali vesničani. Člověk by si zas docela rychle zvykl (koneckonců, strávila jsem tam dvacet let), ale upřímně, trošku se mi po kavárnách a našich oblíbených herničkách zasteskne.

„Jsem ráda, že jsme tentokrát přežili Vysočinu bez újmy na zdraví,“ říkám Mírovi, když ležíme v naší posteli. Jenže tu noc se Vincent několikrát vzbudí a já cítím, že je nějaký teplý. Postupně naměřím teplotu přes 39 a je mi jasné, že se nejspíš pereme s nějakou dětskou nemocí, protože ani další další dny nemá žádné jiné příznaky. Když čtvrtý den teplota ustane, Vincent se celý osype, a tak nám může na konci osmého měsíce pediatrička zapsat do knížečky prodělanou šestou nemoc, 69 centimetrů, 8,13 kilo a ukázkový sed bez opory rukou.

Napsal(a) Jana Duco

Štítky na roztrhání, blog, mateřství

O čem píše Drbna.cz

Desetitisíce lidí se od rána zapojily do sbírky potravinDesetitisíce lidí se od rána zapojily do sbírky potravin

Desetitisíce lidí se od rána zapojily do sbírky potravin

sobota, 18. května 2019, 20:10Desetitisíce lidí se dnes od rána zapojily v obchodech do celonárodní Sbírky potravin. Zájem byl...

Švýcarská policie zadržela Petra Krause z kauzy Mostecké uhelné, je ve vězeníŠvýcarská policie zadržela Petra Krause z kauzy Mostecké uhelné, je ve vězení

Švýcarská policie zadržela Petra Krause z kauzy Mostecké uhelné, je ve vězení

sobota, 18. května 2019, 13:06Švýcarská policie zadržela v úterý na ženevském letišti Petra Krause, kterého švýcarská justice...

I ošklivá zelenina má šanci! Paběrkování po brněnsku zachrání ročně tuny přebytečných plodinI ošklivá zelenina má šanci! Paběrkování po brněnsku zachrání ročně tuny přebytečných plodin

I ošklivá zelenina má šanci! Paběrkování po brněnsku zachrání ročně tuny přebytečných plodin

sobota, 18. května 2019, 12:30Kedlubna nakřivo nebo malé zelí. Obchody je nechtějí, přestože se tyto plodiny dají ještě využít....

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o